Z deníku letušky

Když jsem seděla první den na měsíčním výcviku pro letecký personál, bylo mi řečeno, že pracovat jako letuška může mít jen dva různé následky. Buď zjistíte, že to není nic pro vás, anebo máte lásku na celý život a žádná práce, která vás po téhle zkušenosti potká a nebude blízko letadel, vám nebude dost dobrá. V tu chvíli se moje já, co studuje VŠE, ze srdce zasmálo. To určitě, já tak studuju ekonomku, aby ze mě byla letuška. A teď se s odstupem času směju sama sobě, protože to, co jsem ten den slyšela byla asi největší pravda mého života.

Ale tohle povídání nebude o tom, jak jsem se zamilovala do turbodmychadlového motoru Boeingu, se kterým trávím zhruba osmdesát letových hodin měsíčně. Tohle povídání nebude ani o tom, jak jsem se učila masírovat podbřišek, abych byla schopná správně odrodit placentu ve třetí době porodní. Mohla bych vám i vyprávět o tom, jak jsem měla prvního slepce na palubě. Jo, to bylo dobrý. Když převážíme jakéhokoliv pasažéra se speciálními potřebami, povinnost letušky je udělat mu individuální seznámení s nouzovým vybavením. Což pro mě v ten konkrétní let znamenalo vzít si náš demo kit a vše mu předvést, aby si to mohl osahat a uměl to použít. Upřímně jsem z toho měla strach, bylo to poprvé, ale všechno ze mě spadlo, jelikož pán krásně spolupracoval. Tak jsem se uvolnila a tomu pánovi s černými brýlemi povídám: „Tak se na to spolu podíváme…“

Lety jsou různé, pasažéři jsou různí a letušky taky. Ale měla bych o tom asi začít psát nějak systematicky. Tak začnu třeba od konce. Minulý měsíc, když jsme se vraceli z Keni, tak mi už při nástupu utkvěl jeden pasažér v paměti. Typ, který si zapamatujete. Pán měl připlaceno za speciální dietu, což samozřejmě letiště v Keni nebylo schopné zajistit. Jako správná letuška jsem dělala, co bylo v mých silách, aby měl pán plnohodnotný servis na více než jedenácti hodinovém letu. A když mi ke konci letu ze srdce děkoval, dodal: „A jestli chcete, můžeme se vyfotit.“ Samozřejmě, že jsem zvyklá, že se se mnou lidí fotí, aby měli památku na dovolenou. Odpovídám:

„Určitě se můžeme vyfotit, jestli chcete.“

„No, spíš, jestli chcete vy.“

Moc jsem pána nechápala, ale zkrátka jsme se vyfotili. A já začala odcházet, když v tom mě pán zastavil a zeptal se mě, jestli budu chtít fotku poslat. Tak jsem s poděkováním odmítla, proč bych si přece schovávala fotku s pasažérem? Zvláštní. Když jsem odcházela všimla jsem si jeho nechápavého pohledu. Zážitek jsem hned sdílela s kolegyní, a ta se mě ptá, jestli vím, že je to ten slavný zpěvák. No, nevěděla. Tak mi došlo, že si myslel, že jsem asi bláznivá fanynka, co mu dělá jídlo a dělá vlastně první a poslední, aby o mně napsal příští song vedoucí hitparádu. Tak je ta fotka u něj v telefonu. Je teď poslední šance to přejmenovat na Trapasy z deníku letušky?

PS.: Tipnete si, kdo to byl?

autor: Nela