Výlet do Itálie (Viaggio in Italia)

Jestli existuje země, která má pro mě osobně vše, po čem na výletě toužím, tak je to Itálie. Má vše od výborného jídla, moře, historická města přes krásnou přírodu, jezera až po hory. A proto jsme se taky na začátku září společně s přítelem vypravili do této země. Nemám moc v oblibě jet jen do jedné destinace, tam strávit nějaký čas a opět zpět, a proto jsme si dali dost práce s vymýšlením možné trasy tak, aby byla zajímavá a dobrodružná. Začali jsme v Benátkách. Idylické místo nejen pro páry nás vskutku uchvátilo. Já už jsem toto město navštívila minulý rok sama, ale musím říct, že ve dvou to má grády! 

Ubytovaní jsme byli v kempu Rialto v části Benátek – Venezia Mestre, což jsme měli jen 10 minut autobusem přímo na ostrov Benátek. Určitě se vyplatí pořídit Venezia card, která vám umožní cestovat určitý počet dní dopravou. My jsme si koupili na dva dny za 35 euro. Dají se kupovat i lístky jednorázově, a to na 90 minut, jeden za 1,5 eura. 

Krom centra včetně kanálu Grande a všude přítomných gondol jsme se taky zajeli podívat vodním autobusem (lodí) v rámci MHD na nedaleký ostrov Lido. Ten sice není tolik protkaný sítí kanálů, zato nabízí pěkné pláže za poplatek (ale i zadarmo) a již otevřené moře na koupání. Taky tu najdete dost restaurací za přijatelné ceny. My jsme se zastavili na pizzu, lasagne a spritz v restauraci Lidó café – Ristorante Pizzeria. Další den jsme vyrazili taky na ostrůvek Sant’Erasmo, což je spíš taková vesnička s pláží pro rybáře, takže plán hezky se vykoupat moc nevyšel. 

Detailnější popis zážitku na tomto ostrově hezky sepsal můj spolucestovatel: Již od předešlého dne jsme se chtěli vykoupat v místních vodách. Měli jsme proto dopředu vytipovanou pláž – Spiaggia del Bacan – na dalším z ostrovů k poznání: Sant’Erasmo.

Cesta, respektive plavba, na tento ostrov byla velice pohodová. Vyrazili jsme lodním busem přímo z Venezie, okolo ostrova San Michele, místního pohřebiště obklopeného hradbami. Se zastávkou na ostrovech Murano a Le Vignole zabrala asi tři čtvrtě hodiny. Z naší kocábky jsme měli tu možnost pozorovat hnízdiště racků v bažinách a v blízkosti ostrovů domorodce s vlajícími vlasy ve větru, kteří proháněli svá vodní žihadla.

Byli jsme trochu překvapeni, když nás lodní bus vyhodil téměř na pustém ostrově. Široko daleko jen další dva turisti, kteří vystupovali společně s námi, a potom už jen rodinka kachen překračující chodník k naší “vysněné” pláži. Cestou jsme obdivovali, na první pohled prázdné, avšak veliké a velice hezky udržované vily postavené blízko pobřeží. Kladli jsme si otázku: „Jak asi musí být náročné tady vůbec něco vybudovat?” Na to nám posléze odpověděl místní… Později prozradím kdo. 😀

Při příchodu na “TU” pláž jsem ani nepomyslil, že už se po ní vlastně procházíme. Stále jsem si říkal: „Ještě kousek a budu si moct sundat své tenisky a nohy promnout ve žlutavém jemném písku.” Pro vaše, i naše zklamání, se nic takového nekonalo. Kompletně celá pláž byla pokryta vysušenými chaluhami. Když jsme se vzdali přehnaného optimismu, spokojili jsme se s kouskem dřeva, kde jsme si odložili věci a převlékli se do plavek. O soukromí nebylo nouze, protože, světe div se, na celé pláži byli pouze dva postarší domorodci hledající něco na kraji vody a na druhé straně partička dětí lovící síťkami kdo ví co. 

Nastala chvíle, na kterou jsme se těšili ze všeho nejvíce, konečně se osvěžit. Jenže! „Ejhle.” Po pár krocích ve vodě jsme si konečně uvědomili, s čím máme tu čest. Ta voda, stejně jako celý ostrov, tu měla prostě svůj život. V celé Itálii jsem se necítil tak cizí, jako když jsem kráčel domovem malých rybek, nespočtu malých krabů poustevníků a několika přerostlých krabů větších než má otevřená dlaň. Bylo jasné, že tady si moc nezadovádíme a plavat dál jsem se opravdu neodvážil, nevědíc, co většího by tam ještě mohlo čekat…

Když začalo slunce zapadat, vykročili jsme z pláže a romanticky se prošli zase zpátky k lodnímu busu. Byl jsem na jednu stranu zklamaný, že jsem se nevyblbnul v benátských vlnkách, na tu druhou jsem se cítil naplněný novým zážitkem, až spjat s přírodou, troufnu si říci. 

Lodním busem jsme se přepravili na ostrov Murano, který jsme již dříve minuli. Je to takový poměrně populární menší brácha Benátek, tak jsme si ho nechtěli nechat ujít. Nicméně už padala tma, ale přesto jsme si jej chtěli projít už jen proto, že nás z dálky upoutal místní maják. Ovšem o malou chvíli později jsme přišli na to, že přestože je ostrov zcela osídlen, po setmění tu buď nikdo nebyl, nebo byli všichni v hajanách. Chvíli jsme se tedy prošli, poseděli u kanálu s vyhlídkou na přístav a otevřené vody, a nakonec i my jeli na kutě, avšak do našeho kempu.

Jo, a ptáte se, kdo nám to předtím odpověděl na otázku, jak se tu postaví takový dům? Byl to právě jeden z těch dvou starších domorodců, kteří „něco” hledali ve vodě. Ve skutečnosti to byli lovci, a to „něco”, ti přerostlí krabi.

Jako další v plánu jsme měli Veronu, ale jen na jeden den. I to však stačilo na nasátí atmosféry tohoto romantického města. Z Benátek to jezdí každou chvíli a vlakem to zabere hodinu a půl. Dejte si však pozor, abyste si koupili lístek na vlaky od Trenitalie, a ne od Frecciarossa. Stránky italského dopravce Trenitalia většinou nefungují, takže jízdenku jsme kupovali vždy na nádraží v automatech, kde je normálně i angličtina. Nezapomeňte si ale jízdenku označit před nástupem do vlaku v zelených označovačích. Nakoupili jsme v Lidlu dobroty a šli si sednout na piknik do parku. 

Nejznámější z tohoto města je určitě dům Kapuletů, kde je zdarma k vidění balkón, na kterém stála Julie z Shakespearovy knihy Romeo a Julie. Nachází se ve vnitrobloku a je tam dost přeplněno, takže za mě se podívám a jdu, ale můžete jít i dovnitř a prohlédnout si prostory domu. Nám se však líbilo náměstí u Arena di Verona. Můžete si posedět v hezkém parčíku nebo si projít ulici s drahými obchody vydlážděnou tak lesklými dlaždicemi, že se můžete klouzat. Celou dobu jsme chodili pěšky, takže MHD nepotřebujete. Poseděli jsme také u řeky Adige s výhledem na kopec s římským divadlem a klášterem. Pak následovala dlouhá cesta (2,5 hodiny) do malého malebného města u Lago di Garda, do Boglialca.

Tady jsme sehnali miloučké ubytování na Bookingu i se snídaní. Pokoj byl prostorný a výhled prostě úchvatný. Po vydatném spánku jsme se probudili do slunného dne a začali se snídaní, kterou nám naservírovala milá a usměvavá paní, která sice moc neovládala angličtinu, ale domluvili jsme se. Neměli jsme stanovený žádný přesný plán, a proto jsme se vydali jen tak na procházku po městečku s plavkami a ručníky v tašce. Stejně jako u všech obydlí u jezera, i zde byl přístav a po hladině jezera se proháněly jachty, plachetnice a jiné lodičky. Nabídka pláží je tu celkem omezená, ale dá se najít. Nebylo nijak přeplněno a my se mohli krásně osvěžit jezerní vodou. Je tu mnoho rybek a pláže jsou samozřejmě kamenité. 

Na oběd jsme si nesli jídlo nakoupené z obchodu a snědli si ho na nedaleké turistické trase, hezky v chládku lesa s krásným výhledem na jezero a hory. Tohle místo mě opravdu uchvátilo, protože je tu přesně to, co mám ráda, voda a hory. Hned od jezera se táhne pohoří, prohlášené také jako regionální park Alto Garda Bresciano a hory dosahující tisíce metrů nad mořem. Velmi atraktivní oblast, pokud hledáte odpočinek spojený s aktivní turistikou. Odpoledne patřilo dalšímu odpočinku u vody a hraní karet. 

Než slunce zapadlo, koupili jsme si pizzu v místním take-away Pizzeria La Sfiziosa u hlavní silnice. Cenově to bylo dost v pohodě a musím říct, že jsme si pochutnali. Obsluha byla taky velmi příjemná. Posezení tam sice bylo k dispozici, ale my zvolili sezení na schodech u jezera s výhledem na protější břeh. Následující ráno jsme se probudili opět do nádherného slunečného počasí, užili si ještě poslední vynikající snídani v hotelu, chvilku ještě poseděli v parku u jezera a pak vyrazili na dvou a půl hodinovou cestu do Milána. 

Zrovna u Lago di Garda dost funguje autobusový dopravce Arriva. Jízdenky jsme kupovali online a k využití je zapotřebí mít Arriva aplikaci. Tam se musíte přihlásit, překliknout do vašich jízdenek a naskenovat v autobusu QR kód pro aktivaci. My jsme se s tím trošku prali, ale pak jsme na to nakonec přišli. Řidič byl naštěstí moc milý. Z Boglialca jsme jeli do Brescie, kde jsme přestoupili na vlak Trenitalie. Opět upozorňuji na označení jízdenky předem a na zakoupení na nádraží, jelikož e-shop nefungoval. Po ubytování jsme se vypravili zase bez plánu do města. Naší první zastávkou byla trafika, kde jsme si vyzvedli předem objednané Milano cards, což je obdoba Venezia card. Prostě karta na MHD ve městě s možnou další kombinací s výhodami vstupů do turistických atrakcí i shuttle autobusu na letiště, což jsme využili, jelikož to vycházelo lépe. Chvíli jsme se zastavili v parku Giardini Porta Venezia, kde mě osobně nejvíc bavilo pozorovat psi na psím hřišti. Opět jsme hráli karty a nasávali milánskou atmosféru. Dále vedly naše kroky do moderní části Milána s mrakodrapy, z nichž jeden svou věží připomínal Burj Khalifa v Dubaji. K večeru jsme pak navštívili ještě hrad Sforzesco a park hned za ním, kde zrovna končila nějaká sportovní akce. Na druhé straně parku taky můžete navštívit Oblouk svobody.

Poslední celý den v Miláně jsme strávili v centru. Na programu dne byla nejznámější Katedrála Narození Panny Marie nebo jednoduše Duomo, galerie Viktora Emauela II. Návštěva Duoma včetně vstupu na střechu a přilehlého muzea nás vyšlo cca na 600 Kč na jednoho. Upozorňuji však, že při vstupu vás kontrolují ručním detektorem kovů a musíte otevřít batohy a tašky. Není dovoleno vnášet jakýkoli nůž a Coca Colu, která může poškodit mramor, ze kterého je katedrála postavena. Pěkným místem je také fontána Čtyř ročních období na Piazalle Giulio Cesare. Opět je hned u ní pěkný park a mrakodrapy Tre Torri. Tudy vede jedna ze dvou automatizovaných tratí metra. Celkově MHD Milána je nejkvalitnější v celé Itálii a zároveň jedno z největších v Evropě. Projeli jsme se tedy právě od fontány ze zastávky Tre Torri a byli uchváceni interiérem soupravy. Vagony jsou propojeny a vevnitř vyzdobeny právě do čtyř letních období. My jeli jarní částí vlaku. 😊 Večer jsme zamířili do části Navigli, kam se pohodlně dostanete metrem, na večeři do jedné z mnoha restaurací u vodního kanálu. Připadali jsme si znovu trochu jako v Benátkách. Podnik, kam jsme měli po doporučení mé kamarádky zamířeno se jmenuje Forno 21. Jídlo za nás dobré a cenově také přijatelné, avšak nápoje jsou zde nehorázně cenově přemrštěné. 

Poslední den zbyl jen na cestování. Z ubytování jsme využili metro na hlavní nádraží – Milano Centrale. Jelikož jsme odlétali z Milana Malpensy, koupili jsme si v ceně Milano card i již zmíněný shuttle. Po nějakém čase jsme konečně našli zastávku odjezdu autobusů. Musíte si však všímat značek a popisů autobusů. Je zde totiž hned několik dopravců a každý jede jinam. 🙈

Pak už jen následovala dlouhá cesta domů. Na letišti vše proběhlo hladce a bezpečnostní kontrola proběhla hladce, jelikož tu mají již modernější 3D rentgeny, nemuseli jsme vytahovat zvlášť tekutiny ani elektroniku.

Celkové hodnocení Itálie je samozřejmě pozitivní. Jediné co, tak je tam dráž než u nás, tudíž pokud jedete low cost, doporučuji na ubytování hostely či kempy a stravovat se ne v restauracích. Pizza a těstoviny to však vždy jistí. 😉 A málem bych zapomněla! Nenachytejte se na triky podvodníků v ulicích po celé Itálii. Nabízí vám růži/náramek/cokoli zdarma, až vám to dokonce nutí, neberte, slušně, ale rázně odmítněte. Pokud budete manipulovatelní, po předání „dárků“ z vás vytáhne peníze. A u Lago di Garda si kupte nějakou sladkou dobrotu z místních obchůdků!

Jsem ráda, pokud jste dočetli až po sem a doufám, že si odnášíte nějaké tipy na vaše další cesty. 

Grazie mille. Ciao!

Autor: Danča a její spolucestovatel