Na Francouzskou riviéru, akorát že vůbec

S koncem léta a blížícím se začátkem nového semestru jsem se rozhodl, že bych se ještě rád někam podíval. Když jsem zkoumal letenky, padlo mi do oka francouzské Nice a jelikož jsem ještě ve Francii nikdy nebyl, i když už mám procestovanou téměř polovinu Evropu, padlo rozhodnutí vydat se do tohoto města. Let do Francie jsem měl tedy Vídeň-Nice a zpáteční jsem si zakoupil Turín-Praha, poněvadž levné letenky jsou levné letenky. Celé jsem si to naplánoval tak, že páteční odpoledne a sobotu strávím v Nice a v neděli dopoledne se přesunu do Monaka a pak již do Turína. V pátek ráno jsem se tedy vydal na cestu s tím, že se nic nemůže pokazit. Uvidíme, jestli jsem měl pravdu.

Na cestu do Vídně jsem si koupil lístek do relaxu v RegioJetu, protože jsem věděl, že naspím tak 3 hodiny a na tu dlouhou cestu se určitě bude hodit velké samostatné sedadlo a přednostní servis, hrozný buržoust. Celá cesta probíhala v pořádku, dorazil jsem s předstihem na letiště ve Vídní, rychle prošel kontrolou a čekal na letadlo, které už mělo hlášené zpoždění. Po delším čekání jsem ale už konečně nastoupil do plného letadla, usadil se a během pár minut jsme již byli ve vzduchu směr francouzské Nice anebo ne?

Jak jsem toho moc nenaspal, tak když jsem si nasadil sluchátka, začal jsem klimbat. Po nějaké době začalo hlášení kapitána, ale jak jsem byl v polospánku, říkal jsem si, že to nebude nic důležitého, ale nejspíš takové ty řeči o tom, kde zrovna letíme, v jaké výšce a podobně. Jestli to tak skutečně bylo, se už nikdy nedozvím. Po krátkém spánku jsem si spokojeně koupil mini preclíky a začal si je vychutnávat. V tom momentě se opět ozval kapitán letadla se slovy: „Cabin crew, started descent to Milan.“ V tu chvíli jsem si připadal jako Michaela Jílková v Máte slovo – MOMENT!

Na pár sekund jsem celkem zamrzl a říkal si, jestli jsem slyšel dobře. Když jsem se porozhlédl po kabině, všichni byli úplně v pohodě, no tak jsem byl taky v pohodě. Spolucestující vedle mě jsem se zeptal, kvůli čemu vlastně přistáváme neplánovaně v Miláně a dostalo se mi odpovědi, že kvůli technickým problémům. Během pár minut jsme tedy už byli na zemi, klasické přistání, jemné, ne jako když přistáváte s Ryanairem a týden potom vás ještě bolí záda, jak s vámi švihli.  

Byl jsem zvědavý, jak celou tuto situaci Wizzair vyřeší. Po zaparkování na stojánce jsme přes hodinu čekali v letadle na další informace, jestli se letadlo opraví a poletíme dál nebo co tedy bude. Z domova se mi dostalo zpráv, že tímhle letadle by tedy už rozhodně neletěli, ať si vystoupím, na což jsem jen pragmaticky odvětil, že jsme taky mohli doletět až do Nice, když je to kousek a kdyby to mělo spadnout, tak to spadne. Následné řešení bylo takové, že si všichni vystoupíme a do Nice nás dopraví autobusy. Já nesnáším autobusy. Zběžně jsem se podíval, jak dlouho by to asi trvalo a po zjištění, že bych jel 5 hodin, jsem začal uvažovat o tom, že zůstanu zase v Itálii, kde jsem byl během posledních dvou let 6x. Během cesty do terminálu jsem se rozhodl, že skutečně zůstanu v Itálii, ale bylo přede mnou ještě mnoho otázek.

Například kde budu přespávat, kde vlastně zůstanu, kam všude se podívám. Ten víkend se zrovna v Monze jela Formule 1, takže sehnat levné ubytování v Miláně na poslední chvíli bylo naprosto bez šance. Jelikož jsem chtěl k moři, našel jsem si tedy ubytování někde na cestě mezi Milánem a Janovem za poměrně přijatelnou cenu a než jsem nastoupil do vlaku do městečka Tortona, stihl jsem se ještě podívat k té velké známé katedrále, kde jsou stovky lidí a také holubů. Už za tmy jsem dorazil na ubytování a cestou jsem si už naplánoval další den, kdy jsem již v 7 měl vyrážet vlakem na pobřeží, jenže jsem si jaksi nezjistil, že check-out v hotelu je možný až právě od 7, ale naštěstí jsme to na recepci vyřešili, dostal jsem klíčky od hotelu a bylo to.

V sobotu ráno jsem si odemkl dveře od hotelu, dal je na parapet, a protože mě do teď nikdo nekontaktoval s tím, že by hotel vykradli, zřejmě bylo tedy všechno v pořádku. Nasedl jsem v 7 do vlaku InterCity a vydal se místo Francouzské riviéry na Italskou do Portofina. V Itálii jsou na některých spojích povinné respirátory, takže jsem se už od začátku moc těšil, až dorazím do své destinace. Naplánoval jsem si téměř 20 km trasu a hned po příjezdu do Santa Margherita Ligure jsem se vydal po promenádě a následně hned do prvního kopce. Nevím, co jsem si myslel, ale už u prvního kopce jsem měl co dělat, abych to zvládl, totální RED FLAG. Nechápal jsem, pár týdnů předtím jsem nachodil 33 km jako nic a teď mě zmůže jeden italský kopeček. Cestou se mi naskytovaly překrásné výhledy na zelenou italskou přírodu, v tom je Itálie, a hlavně celý sever naprosto unikátní, nikde nevidíte vyprahlé žluté pláně jako ve zbytku Středozemí, ale tady máte všude kolem zeleň.

Městečko Portofino je dost malé, ale přesto krásné. Protože jsem se chtěl vykoupat, hledal jsem nějakou pláž, ta byla ale vzdálená několik kilometrů za dalším „kopečkem“. Opět jsem myslel, že to nezvládnu, v tom vedru to bylo extrémně náročné, ale stále to nebyl ten nejhorší kopec toho dne. Pláž byla příjemná a vlastně se na celou trasu můžete podívat na následujícím odkazu – https://mapy.cz/s/henuzapenu. Po dvou hodinové pauze na pláži jsem se vydal na tu nejhorší část cesty, kde jsem už skutečně myslel, že vypustím duši. Naštěstí během cesty byl kohoutek se studenou vodou, která mi vlila energii do žil. Zvládl jsem to a dorazil opět na vlak, tentokrát do městečka Camogli a odtud se už s přestupem v Janově dostal do Arquata Scrivia, kde jsem měl zajištěné ubytování na další noc.

Ubytování bylo naprosto skvělé a ještě jsem měl v ceně super snídaní, při které mi dělala společnost úžasná kočka (ano, jsem cat lover). Potom jsem již vydal na cestu do Turína, čtvrtého největšího italského města a místa konání ZOH 2006. Po příjezdu jsem se jako první vydal do Museo Nazionale dell’Automobile, které se nachází ve velmi zajímavé budově a expozice byly naprosto skvělé. Uvidíte první nákresy prototypů automobilů, a i nejmodernější vozidla dnešní doby. Odtud jsem se přemístil do Egyptské muzea, které se může pyšnit jednou z největších sbírek, odkazujících na historii Starověkého Egypta. V Turíně se taky můžete projít několika parky a celé historické centrum je plné různých kostelů, honosných budov či útulných podniků. Večer jsem se už vydal na letiště a tento let mě již dopravil do plánované destinace, do Prahy. 

Autor: Jirka