Má cesta Evropou aneb DiscoverEU

Na DiscoverEU jsem narazila úplnou náhodou, když jsem oslavila osmnácté narozeniny. Kamarádka tehdy přišla s nějakou soutěží o vlakové jízdenky po Evropě. Moc těmto soutěžím nevěřím, ale i tak jsem se podívala, oč vlastně jde. Je to projekt v rámci programu Erasmus+, tudíž se mohou přihlásit všichni občané Evropské Unie (EU) a dalších zapojených zemí, jako jsou například Švýcarsko nebo Turecko. Jedinou podmínkou soutěže bylo být občanem některé z těchto zemí a mít osmnáct let v době přihlášení. A tak jsem vyplnila přihlášku, odhadem odpověděla na nějaké statistické otázky a čekala, co se stane.

Přihlášení proběhlo v září a výsledky byly známé cca v lednu. Jelikož jsem nečekala, že bych mohla vyhrát, když mi přišel e-mail, že mě nevybrali, nebyla jsem nijak zklamaná. V únoru jsem však v e-mailu našla potvrzení o výhře jízdenek. Říkala jsem si: „Co je to za nesmysl? Vždyť mě přeci nevybrali.“ Ve skutečnosti jsem ale byla tzv. „pod čarou“ a někdo z výherců se prostě včas nepřihlásil, a tak jsem to místo dostala já. Radost byla veliká a já hned začala plánovat.

Výhra obsahuje jízdenku na sedm dní s platností jednoho měsíce od aktivace. To znamená, že můžete celý měsíc strávit v zahraničí a cestovat po Evropě, přičemž je jedno, jak těchto sedm cestovních dní využijete. Jízdenka je však dostupná pouze na Interrail, což je organizace, která poskytuje vlakové jízdenky po celé Evropě a má různé možnosti cest. Zbytek, veškeré další výdaje jako ubytování, rezervace na vlaky atd. si platíte sami.

Má cesta trvala šestnáct dní a využila jsem všech sedm cestovních dnů. Navíc jsem si kupovala jízdenky na kratší cesty vlakem, kdy by se nevyplatilo „plýtvat“ ten cestovní den na tříhodinovou cestu. Právě toto omezení na cestovní dny je trochu oříšek a je nutné si všechno dobře promyslet a naplánovat, čímž si ušetříte dost času a „vytřískáte“ z výletu maximum, což jsem samozřejmě chtěla.

Považuji se za dobrodruha, a tento výlet byl pro mě obrovskou příležitostí. Věděla jsem, že chci vyjet o prázdninách, aby bylo pohodlné spát venku. Nad tvořením dvaceti různých itinerářů jsem strávila několik desítek hodin a nakonec jsem vybrala cestu zeměmi: Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Itálie, Švýcarsko a Rakousko. Bylo to takové malé kolečko na mapě, ale dalo mi to hodně. Opravdu doporučuju všem se zapojit, stojí to za to.

Svou cestu jsem začala z Prahy do Břeclavi, kde jsem v noci čekala asi tři hodiny, protože to prostě byla nejlepší možnost, jak se dostat do Maďarska. O půl páté jsem celá zlomená vyrazila do Vídně, a potom do Gyoeru, což je docela hezké městečko na severu Maďarska. Následovala cesta do cílové destinace, Keszthely. Celkově cesta z Břeclavi trvala šest a půl hodiny.

Proč zrovna Keszthely? Je to u Balatonu, maďarského moře, známé dovolenkové destinace v socialismu a taky jsou kousek nejstarší lázně Maďarska – Hevíz. Ceny byly podobné českým. Dala jsem si langoš se smetanou a sýrem, půjčila kolo a projela okolí, včetně lázní. Noc jsem přečkala v parku v hamace, protože místní lesy nejsou zrovna ideální místo pro stanování či spaní v sítích. V Maďarsku jsem strávila dva dny a poté se nočním vlakem posunula dál, do Chorvatska. Cesta byla krkolomná. Slovinské dráhy zásadně nefungují, takže cesta do Rijeky byla fakt o pusu.

Čekala jsem příjemné letovisko, ale Rijeka je přístav a dost to tu žije, průmyslem. Centrum města je ale hezké, stejně jako hrad Trsat. Obecně jsem se dost nasmála nad různými názvy a výrazy podobnými češtině. Přespala jsem v hostelu u pláže, kde bylo hodně psů, což mi vyhovovalo. Kochala jsem se tedy především všudypřítomnými psy a ne kolemjdoucími muži. Později jsem zjistila, že to byla psí pláž.

Další zastávka, Slovinsko. Pro mě neprobádaná země s dechberoucími přírodními krásami. Mé kroky vedly do vesničky Postojna, kde se nacházejí Postojanské jeskyně. Možnosti přespání venku tu byly mnohem přívětivější než v Maďarsku, takže jsem po dvě noci okupovala místní kopce. Vypravila jsem se pěšky na hrad Predjama, který je tak napůl ve skále. Navštívila jsem samozřejmě i jednu z místních jeskyň. Provozování jeskyň tu má dlouhou tradici, věnují se tomu již od počátku 19. století. Jeskyněmi projíždí vláček, což je samo o sobě veliký zážitek, a pak následuje prohlídka všelijakých úchvatných jeskynních útvarů.

Má výprava pokračovala na sever do vesničky Nova Gorica, která je protnutá hranicí s Itálii. Plán byl vylézt na horu, která měla něco málo přes 600 m. n. m. Stoupání s dvanáctikilovou krosnou, zatímco slunce praží, je opravdu zápřah. Nicméně jsem horu jménem Solkan pokořila a mohla obdivovat okolní krásy. Byla jsem unešená. Není to žádný turistický cíl, a tak jsem tam byla úplně sama. Byl vidět slovinský národní park Triglav a dokonce i Benátky, takže vskutku slušný výhled. Na noc jsem se utábořila již na italské straně města Gorizia v místním lesíku ve stanu. V noci přišla bouřka, a dokonce i neidentifikovatelná zvířata, což bylo trochu děsivé a já zažila i negativní stránky spaní venku. Ráno jsem však mohla dál nerušeně objevovat krásy městečka Gorizia. Jestli však někdo touží navštívit klasické italské městečko, Gorizia to nejspíš nebude, přestože je krásné svým vlastním způsobem.

Z Gorizii jsem se svezla vlakem do Benátek, kde jsem měla zařízené již klasické ubytování v Airbnb a využila luxusu sprchy a měkké postele. Mohu potvrdit, že Benátky jsou většinou přeplněné, obzvlášť v létě. Protože ale ráda chodím mimo hlavní tahy, nebylo to, co se množství lidí týče, zas tak hrozné. Využila jsem zde free tour, což je mimochodem skvělá věc. Provází ji většinou místní a je to zdarma. Na konci tour můžete dobrovolně přispět na jejich činnost a musím uznat, že to bylo záživné a zajímavé. Pokud někam cestujete, doporučuji pohledat na internetu. Nečekejte ale ode mě doporučení na skvělou pizzu a zmrzlinu. Sice jsem měla obojí, ale asi na špatných místech, jelikož jsem si moc nepochutnala. Zmrzlina byla dobrá (Grom), ale bylo takové vedro, že se začala hrozně rychle rozpouštět, takže jsem si ji moc nevychutnala.

Další den jsem strávila na dlouhé cestě do Švýcarska s přestávkou u Lago di Como, kde jsem měla dostatek času si prohlédnout jezero a dát si výbornou, ale pálivou, pizzu Diavoli (tehdy jsem nevěděla, že diavoli znamená italsky peklo). Z Tirana jsem vyrazila panoramatickým vlakem, Bernina express, chráněným jako památka UNESCO, do cílové destinace Svatý Moritz (Mořic, chcete-li). O vlacích ve Švýcarsku jsem toho slyšela hodně a jízdenka nestojí zrovna málo. Jet na Interrail jízdenku tak byla velká výhoda. Ubytovala jsem se v kempu, který byl super. Celkově je Švýcarsko dobré na kemping. Rozložila jsem svůj kilový stan pro jednu osobu a nádherně se vyspala na úpatí Alp.

Budíček před sedmou ráno, kdy ještě skoro celý kemp spal, nebyl nic příjemného, ale začátek túry musí být brzo, aby se všechno stihlo a stálo to za to. Vyhlídla jsem si na Mapách.cz (za mě nejlepší mapy, které s sebou beru všude) jeden kopeček Piz Nair, tedy spíš ledovec, měřící přes 3000 m.n.m. Po cestě jsem ale viděla značku na Piz Julier (3 380 m.n.m.) a raději se vypravila tam. Potkala jsem sviště a viděla klasické švýcarské krávy se zvony na krku, takže má touha po zvířectvu byla uspokojena. Po cestě ani živáčka, až skoro u vrcholu jsem potkala cca 5 lidí, včetně usměvavého švýcarského dědečka, který beztak šlape třítisícovky od dvou let. Výšlap mi sebral hodně sil, ale stál za to. Alpy jsou opravdu okouzlující a byla by škoda něco takového nepodniknout. Po cestě zpět jsem si zchladila nohy v průzračném jezeře Silvaplana a těšila se, až si odpočinu ve svém stanu v kempu.

Po kvalitním spánku následovala cesta do Curychu. Opět jsem využila železnice a kochala se výhledem na Alpy a postupně se snižující se kopečky. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak MHD v Curychu funguje, ale s pomocí náhodné cestující na zastávce vlaku jsem v poklidu nalezla hostel Meninger. Jedná se o koncept hostelů nacházejících se ve více městech, s moderním vybavením, takže si připadáte jako v hotelu. Na pokoji jsem byla s dalšími třemi lidmi a strávila tu jen jednu noc. Po staru s papírovou mapou z recepce v ruce jsem se vydala objevovat město. Zürichsee jsem našla lehce a pak jsem se už jen loudala uličkami, kde jsem mohla obdivovat plavky pokryté Swarovski diamanty nebo některý z dominantních kostelů jako například Großmünster, Peterskirche, Fraumunster a Wasserkirche. Zürichsee lze prozkoumat také z paluby lodi, neboť zde funguje něco jako MHD. Je to fajn projížďka, ale žádný velký zážitek. Doporučuju nevynechat ani ulici Bahnhofstraße, která vede od železničního nádraží a je hrozně dlouhá. Najdete na ní mnoho luxusních obchodů, rovněž jako roztomilé (a stejně drahé) kavárničky. 

Další den mě má pouť zavedla na největší vodopády (z hlediska vodnosti) v Evropě, na Rýnské vodopády, které, jak už název napovídá, se nacházejí na řece Rýn. Vypravila jsem se tam vlakem a za hodinku jsem byla na místě. Bylo tu poměrně dost lidí, což svědčilo o tom, že je to turisticky vyhledávaná lokalita. Za vyhlídky z přilehlého hradu nebo třeba i z lodiček se zde platí extra vstupy, proto jsem toto turistické lákadlo vynechala a raději pozorovala sílu vody ze břehu. Večer před odjezdem do Curychu jsem ještě spontánně zašla do městského muzea, kde právě probíhala výstava Anny Frankové. Anna měla příbuzné z Curychu, a tak byl její příběh zasazen právě do spojitosti s rodinou ve Švýcarsku. Bylo to opravdu emočně silné, na konci výstavy jsem neudržela slzu. 

Má cesta pokračovala do Rakouska, do Salzburgu. Noční jízdu vlakem jsem zakončila v lese nedaleko města, kde jsem pověsila hamaku a příjemně se vyspala. Když se řekne Salzburg, vybaví se mi Hohensalzburg, Mozart, Mirabell. Přestože je to město, centrum je poměrně malé a dá se krásně projít za jeden den. Pevnost tyčící se nad městem, již zmíněný Hohensalzburg, byla zpoplatněná, a tak jsem se raději jen kochala výhledy z hradeb. Navštívila jsem dům Paula Fürsta, což byl pán, který vymyslel Mozartovy koule v roce 1890. Zvenku si prohlédla Mozartův rodný dům, ve kterém je obchodní řetězec Spar, tak jsem si u Mozarta koupila aspoň pečivo. A oproti cenám ve Švýcarsku to byl super kauf. Na večeři jsem zamířila do místním pivovaru Kloster Mülln, kde nesměl chybět pořádný tuplák piva. 

Poslední zastávka byla o pár kilometrů dál na západ, rakouské město Innsbruck s řekou Inn a známou Goldenes Dachl. Je to v podstatě zlatá stříška v centru, kde stávaly královské páry, aby měly lepší výhled na náměstí na dění pod sebou. Okolní hory jsou naprosto fascinující a já jsem se do nich dočista zamilovala. V Innsbrucku se také konaly zimní olympijské hry v roce 1964 a 76, takže návštěva stadionu byla nutnost. Skvělá atmosféra města se mi dostala pod kůži a já si ji užívala ještě celý večer v kempu v městečku Hall im Tirol hned vedle Innsbrucku.

Po dvou dnech strávených v Innsbrucku jsem se vypravila na dlouhou cestu přes Mnichov domů. Celkově jsem byla na cestách šestnáct dní a stoprocentně jsem si to užila. Mezinárodní jízdenky na vlak mi přijdou jako skvělá věc a rozhodně jsem takto nejela naposled.

Autor: Danča