Kolik prací vzdáš, tolikrát se k cestovnímu ruchu zase vrátíš

Když jsme zakládali rubriku CUFR v praxi, říkala jsem si, že do ní vlastně ani nemám co napsat. Nikdy jsem neměla nijak zajímavou práci, ze které by byly publikovatelné historky a vyšla na celý článek. Pravdou ale je, že v cestovním ruchu pracuji vlastně od svých 15 let. Ono taky kde jinde chcete jako 15 letá dívka hledat brigádu, než v nějakém hotelu. Rozhodla jsem se tedy, že shrnu všechny svoje zkušenosti…. Takže kdyby se vám do ruky někdy dostal můj životopis, tady je ověření, že nelžu.

Začněme tedy v 15 letech. Konečně můžu mít brigádu, ale holky nemůžou jít k zedníkům nebo jiným řemeslníkům jako kluci. Do hospody mě ještě nevezmou, protože mi není 18, takže poslední možností je úklid. Firma, kde táta pracuje, vlastní rekreační zařízení, takže nebyl problém nastoupit. Nazvěme to vystřízlivěním na první dobrou. 12 hodinové šichty, které se mnohdy vyšplhaly až k 14, a za celou dobu jen 15 minut pauza na oběd. Nastoupíte v 6 ráno a v 8 večer padnete do postele a jste rádi, že jste rádi. 3 dny v kuse, pak máte volno. Náplní práce je pomocná síla v kuchyni, uklízečka a občas i deratizátor. 

K téhle práci se vážou dva momenty, kdy jsem si uvědomila, že nikdy nechci pracovat v cestovním ruchu. Prvním bylo, když jsme šli ráno připravovat snídani pro děti na táboře a než jsme jim naservírovali marmeládu, museli jsme z ní seškrábnout plíseň. Ten druhý byl podobně „zábavný“. Na jednom z bungalovů se objevily myši. Bungalov byl pro 12 osob a nás tam poslaly dvě, abychom ho celý uklidily, odtahaly nábytek a rozmístily návnady všude, kde najdeme stopy po myších. No, děti si na tábory většinou vozí nějaké laskominy, takže myší bobky byly hlavně v šuplíkách, ale i mezi oblečením. Všude tam jsme daly návnady. Až později jsem se od táty dozvěděla, že množství, které jsem mu popisovala, je pro děti nebezpečné a musí být ukládáno do speciálních boxů. Vrcholem všeho tedy byla následná výplata, která byla hluboko pod minimální mzdou. 

Je vám asi jasné, že další prázdniny už jsem do stejného zařízení pracovat nešla. Rozhodla jsem se pro malý rodinný hotel. Tentokrát jsem dělala pouze uklízečku mezi jednotlivými turnusy dětských táborů. Řeknu vám jedno tajemství. Nejhorší hosti jsou děti. Fungl nové pokoje a v bílých kobercích zašlapaná čokoláda, všude chipsy, ale dodnes nevím, jak se ve sprchovém koutě vzalo müsli. To jako někdo snídal ve sprše? Po prázdninách se na stejném místě konaly dvě svatby, kde jsem měla čest obsluhovat. A opět dva dokonale odlišné přístupy. Z jedné strany hosté, kteří mají pochopení a přistupují k vám s vlídností a na straně druhé namyšlení snobové, kterým vadí naprosto cokoliv.

Prázdniny číslo tři a naprosto odlišná zkušenost, to když jsem si chtěla troufnout na průvodce na zámku. Nevím, jak je to na jiných rozlehlejších památkách, ale dostala jsem asi 50 stránek textu, které jsem si sama měla upravit na hodinovou prohlídku. V době uzavírání známek? Nemožné. I když jsem se snažila vyhledat, co je podstatné, stejně jsem tomu nerozuměla dost na to, abych z 50 stran udělala třeba jen 10. Věděla jsem, že to musím vzdát (hlavně když jsem to samé obdržela v angličtině a ruštině), ale zachránila mě moje další zkušenost.

Naskytla se mi příležitost odcestovat na 3 týdny do Moskvy do hotelu Český dům. Hotel je provozován Českou republikou, smí se tam ubytovat jen Češi nebo Slováci a v rámci jeho prostor jste vlastně na českém území. Poprvé jsem letěla letadlem a poprvé jsem byla sama v cizí zemi. Byla to neuvěřitelná zkušenost a chápu, proč všichni doporučují, ať vyjedete někam za hranice. Jiný svět to byl nejen díky prostředí Ruska, ale hlavně protože to byl velký hotel na pětihvězdičkové úrovni. Jiný přístup k zaměstnancům, jiné pracovní podmínky a já viděla, že ne všude to musí být tak špatné.

Nakonec musím zmínit mou nejdelší zkušenost, kterou byla a je práce v malé hospůdce v mém rodném městě. Nedělám tam nic světoborného. Nosím pivo, rozlívám panáky, kasíruji hosty… Něčím je ta zkušenost ale přeci jen jedinečná. Jinak bych tam přeci nepracovala 4 roky. Pro mě je to relax. V hospodě znáte všechny štamgasty, víte, kdo si dá jaké pivo, a máte ho načepované, než si vůbec sedne ke stolu. Starší generace zná vašeho tátu nebo dokonce dědu, ta mladší je ráda, že si má s kým pokecat. Je pravda, že barman je tak trochu psycholog. Za ty roky jsem si tam vyslechla mnoho příběhů, smutných i veselých, potkala mnoho lidí. Se všemi jsem ale musela nějak vyjít a domluvit se s nimi, i když mi nebyli sympatičtí. Naučilo mě to strašně moc, a proto se tam v létě zase vrátím.

Moje praxe byly krátké, banální a nezajímavé, ale přeci jen byly k něčemu dobré. V tuhle chvíli mám pětiletou praxi v cestovním ruchu a vím přesně, jak se věci dělat nemají, ale mám i představu, jak by bylo fajn je dělat. Moje soft skills se stále zlepšují. Už nejsem ten tichý stín v rohu, ale umím srovnat partu opilých chlapů, když si moc dovolují. O tom ale možná někdy příště.

autor: Kačka