Hojně vody v Hojné Vodě
Stejně jako poslední dva roky jsme se i loni v létě chystali s kamarády vyrazit na čundr. Jak to tak občas při cestování ve více lidech bývá, plánů je vždycky mnoho, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme jeli s kamarádem sami a z původních 3 nocí jsme to pro tentokrát zkrátili na 2 noci. Místo bylo původně taky jiné, ale nakonec jsme jako náš cíl vybrali Novohradské hory, místo, které se řadí mezi tzv. skryté poklady. Nebyl by to samozřejmě čundr bez naší skvělé Nokie 110 (sledujte @shotonnokia110 na IG). Smartphony jsme měli s sebou taky, i když v nich tedy nebyly SIM karty, ale mapy.cz se prostě hodí a kvalitní foťák taky, co si budem.
Vyrazili jsme z Hlaváku v Praze, kde jsme si na cestu koupili litr burčáku. Ten celkem kopnul, takže druhou polovinu cesty jsme byli ve stavu, kdy bychom nejradši hned usnuli, ale měli jsme před sebou ještě 20 km někde na konci světa, respektive České republiky. V Budějicích jsme přestoupili na druhý vlak a konečně dojeli do Nových Hradů. To je poměrně malebné malé městečko, kde se nepřekvapivě nachází pěkný hrad a kousek od něho je NPP Terčino údolí, kudy vede naučná stezka. Poté, co jsme si toto údolí prošli, pokračovali jsme po červeném značení směrem k obci Dobrá Voda.
Novohradské hory jsou rovinaté, sluníčko svítilo, ale nebylo extra vedro, takže se šlo krásně. Před Dobrou Vodou však přišel první větší kopec a to jsme se trošku zapotili, ale s Jeseníky nebo Krušnými horami se to srovnávat nedá. Kam jsme mířili, bylo znát již z dálky, protože se zde nachází kostel Panny Marie Těšitelky, odkud je výhled do širokého okolí. Byl tu také pramen, ze kterého jsme si mohli doplnit zásoby vody. Jsou tam obvykle k dispozici dva kohoutky, jeden však byl nefunkční, což oznamovala cedule. Najdete na ní nějakou chybku? Když jsme doplnili zásoby, začala se obloha pomalu zatahovat a vydali jsme se k místům na přespání, která jsme měli předem vytipovaná a nacházela se u Hojné Vody. Nakonec jsme vybrali přístřešek na samém okraji, kde nebyla děravá střecha a bylo to poměrně blízko civilizace.
Zde ovšem přišel první horší zážitek. Vždycky když pojedete s někým spát do přírody, pod širák, mimo kempy, tak by to mělo být s někým, kdo je větší hrdina jak vy. Takže nebuďte jako já a berte s sebou lidi, kteří nevědí, co je strach. Byla už tma a směrem z vesnice se k nám začal blížit zvuk křičícího dítěte, pořád se k nám přibližoval, ale nebyla slyšet žádná dospělá osoba, která by s ním šla. Když už byl ten křik skutečně blízko, tak jsem se zvedl a začal svítit baterkou do těch míst a už jsem viděl ty scénáře, jak ještě budeme volat 158 kvůli ztracenému dítěti. Naštěstí se v ten moment ozvala konečně i nějaká ta dospělá osoba a já si mohl v klidu lehnout. Kamarád byl teda úplně nervní a padly na mou adresu nějaké nevhodné komentáře, ale taky nakonec v pořádku usnul.
V neděli ráno jsme měli vskutku originální budíček. Ten přístřešek se nacházel u parkoviště a různých informačních tabulí, jejichž textace vypadala jako by autorkou byla Helena Houdová. V 6 hodin ráno tam přijelo nějaké primitivní individuum na čtyřkolce, které si četlo každou tabuli a vždycky ty dva metry k ní popojelo na té čtyřkolce. Lepší budíček neexistuje a do teď ho velice proklínám. Po snídaní a doplnění tekutin u studánky v Hojné Vodě jsme se vydali opět na cestu. Cíl jsme neměli úplně stanovený a taky jsme tušili, že je poměrně velká pravděpodobnost, že začne pršet. Zamířili jsme k nádrži Zlatá Ktiš, která je známá díky svému tvaru. Cestou jsme šli lesem, kde byla naprosto kouzelná mlha nebo zajímavé dopravní značky, viz fotografie. U nádrže jsme se zdrželi trochu déle, protože jsme tu vařili oběd a kamarád si šel i zaplavat. Těch mnoho desítek minut, které jsme tam strávili nás vyšly později velice draho.
Po asi půl hodině, co jsme se vrátili na cestu, začalo střídavě poprchávat, až se spustil regulérní liják. Nasadili jsme pláštěnky a schovali se pod smrkem s mnoha větvemi. Jakmile i pod ním začalo pršet, vydali jsme se na cestu a po chvíli na pár minut zůstali pod krmelcem a doufali, že přestane pršet. Nepřestalo. Naše boty se začaly plnit vodou a my chtěli zjistit, kdy přestane pršet. Proto byly SIM karty navráceny do chytrých telefonů, ale bylo to k ničemu, protože tam stejně nebyl žádný signál. Rozhodli jsme se tedy opět dál pokračovat k nejbližšímu označenému přístřešku na mapě, který byl si tak 3 km daleko. Pršelo, pršelo, lilo. Po asi 30 minutách cesty se najednou objevila taková prapodivná plechová budka, kde jsme se s radostí usadili, sundali boty a mokré ponožky. Začali jsme uvažovat co dál, protože tohle byl skutečně extrém, ale signál stále nebyl. Asi 100 m odtud byla chalupa, u které byli alespoň dvě čárky signálu, tudíž jsem k ní několikrát odbíhal, abych mohl přítele na telefonu požádat o předpověď počasí. Odpověď mě neuspokojila, mělo pršet ještě několik hodin. V té boudě budce jsme strávili asi 2-3 hodiny, během kterých padla šiška vysočiny. Na mapě jsme našli možný přístřešek pro další noc a v totálně nasáklých botách se jali pokračovat v cestě.
Cestou jsme se dostali do vesnice Pohorská Ves, kde byl k našemu překvapení otevřený v neděli odpoledne malý obchůdek, takže jsme měli možnost dokoupit něco k večeři. Dobrá zpráva byla, že právě přestalo pršet. Odtud jsme se vydali na úpatí kopce Dopler (Jelení Vrch), kde jsme měli mít naše ubytování na druhou noc. Cestou jsme ještě sesbírali pár křemenáčů k večeři a už téměř za tmy v poměrně temném lese jsme došli k přístřešku, u kterého bylo i ohniště. Jak byla ale většina dřeva nasáklá vodou, tak to stejně spíše jen čmoudilo než hořelo. Jedním z chodů večeře byla pytlíková gulášovka, jejíž obal jsem umístil pod hromadu dřeva, aby to nikam neuletělo, kdyby v noci foukalo. Spal jsem samozřejmě tak, že na jedné straně jsem měl otevřený prostor, zatímco kamarád byl chráněn téměř ze všech stran. Když jsme usínali, začali nám přímo za hlavami divné zvuky, po nějaké chvíli mi to nedalo a opět jsem na to místo zasvítil baterkou, z čehož se mohl spolucestovatel opět téměř…, no víme co. Nakonec jsme usoudili, že to asi bude nějaká myš a usnuli jsme.
Ráno jsem našel pytlík pěkně rozkousaný, tak doufám, že si to myška užila, protože ty zvuky byly skutečně hrozný. Odtud jsme ráno směřovali do obce Malonty, kde jsme nasedli na autobus směr Kaplice a odtud do našich známých Českých Budějovic, odkud jsme opět odjeli vlakem zpět. Boty byly stále mokré a já je nakonec vyhodil, protože tohle byla jejich poslední kapka, haha. Upřímně doufám, že až se příště vydám zase na čundr, tak tentokrát to bude bez dešťových přeháněk.
Jirka
