ArgenTýna

Už z bakaláře jsem měla zkušenost se zahraničním výjezdem a ani na magistru jsem si tuto příležitost nechtěla nechat ujít. Jelikož studuji už nějakou dobu španělštinu, chtěla jsem pokračovat v jejím zlepšování. A kam jinam si můžete jet zlepšit španělštinu než do Španělska nebo do Latinské Ameriky? Jenže ve Španělsku už jsem byla, takže volba byla jasná – pojedu za oceán. 

I přes to, že mi někteří lidé Latinskou Ameriku rozmlouvali kvůli její bezpečnosti (resp. nebezpečnosti), nenechala jsem se jimi vystrašit. Na prvním místě pro mě bylo Peru, je tam krásná příroda, Lima je u oceánu, můžu tam jít do Amazonského pralesa, co víc si přát. Nicméně abych tam mohla studovat ve španělštině, musela jsem mít doložitelnou úroveň C1 podle CEFR ze španělštiny, což jsem neměla (tedy já jsem si myslela, že ne, ale ve skutečnosti mi jako doklad stačil odstudovaný předmět z bakaláře). Zkusila jsem to tedy v angličtině. Bohužel byl zájem o výjezd do Peru tak velký, že jsem se tam nedostala, nicméně na druhém místě jsem měla Argentinu. Tam už žádné speciální požadavky na španělštinu nebyly, tudíž jsem byla do této země vybrána. Rodinu a kamarády jsem tedy mohla uklidňovat tím, že Argentina je jednou z nejbezpečnějších zemí v Jižní Americe společně s Chile, tudíž se mi tam přece nemůže nic stát. Samozřejmě, že jsem měla obavy, ale moje touha po dobrodružství byla silnější.

Velký význam na můj výjezd měla i pandemie coronaviru, díky které nebylo nic jisté. Kvůli tomu jsem do poslední chvíle netušila, jestli vůbec odjedu. Proto jsem ani neměla moc času na nějaké velké přemýšlení o tom, co a jak bude. Ale nebojte, odjezd proběhl v pořádku a stejně tak i příjezd do Buenos Aires (když nepočítám kufr, který se mnou nepřiletěl). Teď už zbývalo jen zvládnout těch 5 měsíců života na jižní polokouli bez rodiny a svých „starých“ přátel. K mému překvapení to bylo mnohem jednodušší, než jsem čekala. Jen mi chvilku trvalo, než jsem si našla skupinku kamarádů, se kterou jsem následně procestovala skoro celou zemi. 

Ve škole byli všichni velmi přátelští, a to včetně učitelů, což je pro nás trochu nezvyk. Také jsme měli mnohem více úkolů v podobě čtení dlouhých textů téměř na každou hodinu a na každý předmět. A navíc byla povinná asi 80% docházka. Nicméně v polovině semestru byla dvoutýdenní pauza na průběžné zkoušky, které jsou u předmětů pro zahraniční studenty většinou formou eseje, kterou můžete psát kdekoliv. Já jsem měla dva předměty spíše pro zahraniční studenty a dva spíše pro místní, nicméně i na těchto hodinách se objevovali další zahraniční studenti. I s takovým rozvrhem a podmínkami na studium jsem byla schopná jet na více než týden do Patagonie, během průběžných zkoušek jet na 11 dní na sever Argentiny (do provincií Salta a Jujuy) a o víkendech jezdit tam, kam to zrovna časově vyjde. Prostě a jednoduše i s rozvrhem na čtyři dny v týdnu a povinnou 80% docházkou můžete cestovat a procestovat zemi křížem krážem.

V tak vzdálené zemi však narazíte i na odlišnosti, které vás mohou někdy potrápit. Koho by nenaštvalo, že když jedna linka jezdí dvě trasy, ale vy jste ještě nepochopili systém, tak vás řidič prostě slušně požádá, ať si vystoupíte a čekáte na další? Takže pak už jen zkoušíte, se kterým autobusem vám to vyjde. Nebo když jdete na autobus, který si přijede, kdy se mu zachce, a ještě vám nezastaví, protože je u řidiče narvaná hromada lidí i přes to, že vzadu je místa dost? A co teprve když to udělají tři autobusy za sebou? Nebo koho by nepřekvapilo, že když si objedná milanesu (prý jedno z národních jídel Argentiny), že mu přinesou řízek? Ale na všechno si časem zvyknete, a pak už jste jenom rádi, že v Praze jezdí MHD většinou podle jízdního řádu a o tom řízku ani nemluvím.

Vyjet do zahraničí je prostě zkušenost k nezaplacení, kterou vám už nikdo nevezme. Potkáte lidi, které byste jinak asi nikdy nepotkali a můžete si vytvořit přátelství, které vydrží i přes oceán.

Autor: Týnka